skip to Main Content

Ing. Zdeněk Novák
předseda Odboru agrárních dějin ČAZV

Ing. Zdeněk Novák, historik zahradního umění, památkář, předseda Odboru agrárních dějin ČAZV (OAD), generální ředitel Národního zemědělského muzea, člen Evropského panelu odborníků, předseda Rady památky Průhonický park a člen Rady památky Krajina pro chov a výcvik ceremoniálních kočárových koní v Kladrubech nad Labem odpovídá na otázky o významu a ochraně naší kulturní a zemědělské krajiny.

 


Co je kulturní krajina?

Kulturní krajina nebo též jen krajina je území jakýmkoli způsobem dotčené činností člověka. Na českém území se kulturní krajina nachází téměř všude – od místa, kde Labe opouští naše území až po vrchol Sněžky. Výjimkou jsou v podstatě drobná území, která zůstala na čas opuštěna a nejsou předmětem zájmu člověka, nyní zpravidla pro neujasněné vlastnické vztahy. Tam pak není vkládána dodatková energie a příroda bez opratí se chopí díla podle vlastních principů, které nazýváme zákony sukcese. Tam pak vidíme, že dříve udržované pole zarůstá lebedou a jinými plevely, pak nastoupí vytrvalé trávy a byliny, začnou růst větrem a ptáky přinesená semena stromů a keřů (jívy, břízy, třešně, ořešáky, duby, růže, hlohy atd.) a za pár let je místo pole neprostupná houština jako malý kousek ryzí přírody. Že se nám nelíbí? A přírodu náš postoj zajímá?

Proč je v Česku tolik krásných historických zahrad a komponovaných krajin a památek vůbec?

České země nebyly od třicetileté války sužovány žádnou katastrofou. I během třicetileté války, jejíž bitvy se některým částem území vyhnuly, vznikly krásné stavby, zahrady a krajinné úpravy, jako například Valdštejnský palác se zahradou a valdštejnské úpravy v Jičíně a jeho okolí.

Společenská změna stanovená Obnoveným zřízením zemským přinesla monarchii ztráty vynikajících osobností, a to i v zemědělství (Wolf Helmhardt z Hohbergu), ale pro krásu naší krajiny byla požehnáním. Rekatolizace přinesla budování nových krajinných dominant, barokní věže kostelů se staly významnými orientačními body, na které později mířily přímočaré státní silnice. Krajina byla vybavena jinde neznámým množstvím soch svatých, poklon, kapliček a božích muk. Koncentrace vlastnictví půdy umožnila majitelům panství vytvářet komponované krajinné struktury ze soustav alejí, lesních průseků mířících k letním sídlům, zámečkům, do obor a bažantnic. Naše nížiny a pahorkatiny byly úrodnější než horské oblasti monarchie či písčité půdy severního Německa či Polska, v Uhrách se díky tureckému nebezpečí krajina ošetřovala pouze utilitárně. Proto nejsou v ostatních částech někdejší monarchie, ani v jejím severním sousedství srovnatelné historické krajinné úpravy.

Během 2. světové války se na našem území odehrála jediná bitva (Ostravská operace), naše města nebyla zničena tak jako Varšava,  Rotterdam, Coventry či Berlín, naše zámky nebyly zničeny tak jako Petrodvorec nebo Zwinger. Přes všechny jiné útrapy se nám tak dochovalo dědictví minulosti v hojnosti jinde neznámé. Habsburská komponovaná krajina hřebčína v Kladrubech nad Labem a lichtenštejnský Lednicko-valtický areál nemají na světě obdoby, což potvrdil jejich zápis na Seznam světového dědictví UNESCO.

Jak jsou historické zahrady a kulturní krajiny chráněny?

Existuje několik kategorií ochrany – národní parky, chráněné krajinné oblasti a krajinné památkové zóny. Chráněné krajinné oblasti jsou vyhlašovány od roku 1955 (Český ráj) jako rozsáhlá území s harmonicky utvářenou krajinou, charakteristicky vyvinutým reliéfem, významným podílem přirozených ekosystémů lesních a trvalých travních porostů s hojným zastoupením dřevin, případně s dochovanými památkami historického osídlení. Národní parky jsou rozsáhlá území, jedinečná v národním či mezinárodním měřítku, jejichž značnou část zaujímají přirozené nebo lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy, v nichž rostliny, živočichové a neživá příroda mají mimořádný vědecký a výchovný význam. Nejstarší je Krkonošský národní park (1963). Historické zahrady byly chráněny od roku 1956 zákonem o státní ochraně přírody a jako kulturní památky od roku 1958 zákonem o kulturních památkách. V sousedním Rakousku jsou jako památky chráněny historické zahrady až od roku 1999. Proto se jich tam v dobrém stavu dochovalo tak málo. Historických zahrad je u nás asi 1200, od obrovských, jako park zámku Konopiště (asi 380 ha) až po rodinnou zahradu vily Tugendhat v Brně.

Specifickou kategorií, zatím bohužel málo známou, jsou krajinné památkové zóny, které jsou chráněny jako doklady tvůrčích schopností člověka nebo jako svědectví historických událostí. Je jich 26 a patří mezi ně jak zmíněný komponovaný Lednicko-valtický areál tak např. bojiště bitvy u Slavkova.

Chráněné kulturní krajiny a historické zahrady jsou doklady, které vedle psaných dokumentů poskytují informace o dějinách našeho území. Svou vypovídací hodnotu neztratily ani v dobách, kdy psaná historie jejich hodnoty neprezentovala nebo dokonce popírala. Kdo umí v kulturní krajině nebo v historické zahradě číst, zjistí spoustu informací o minulosti a o lidech, kteří tu byli před námi.

Jsou u nás nějaké specifické přístupy k tvorbě zahrad a krajiny?

Díky výzkumům, které jsem mohl se svými spolupracovníky provádět, jsme objevili, že u nás na počátku 19. století vznikl zcela specifický způsob tvorby zahradního prostoru, a to bez uměleckých děl a drobné zahradní architektury. Italskou, francouzskou, italizující nebo čínskou zahradu si bez nich neumíme představit. Anglická a anglo-čínská zahrada je sice ještě používá (Chiswick, Stowe, Castle Howard, Schwetzingen, Wörlitz, Podzámecká zahrada v Kroměříži a řada jiných), (německá) přírodně krajinářská zahrada se jich (nerada) vzdává, což ilustruje příběh tvorby knížete Pücklera-Muskau v Muskau a Branitz. Malířsko-krajinářská zahrada s nimi cíleně nepočítá. Dobře to ilustruje příběh sousoší Tří Grácií. Kníže Alois I. z Lichtenštejna je nechal vytesat pro svou francouzskou zahradu v Lednici, jeho bratr, Jan I. z Lichtenštejna, je však nakonec (po krátké epizodě na ostrově v Růžovém rybníku) „vystěhoval“ do krajiny a postavil k němu krásnou palladiánskou stavbu inspirovanou Chambersovým Augustiným divadlem v Kew. „Vystěhoval“ do okolní krajiny nejen toto sousoší, ale i celou řadu drobných staveb, které v lednické zahradě nechal odstranit a místo nich postavil „náhrady“ v mnohem větším měřítku, např. místo imitace ruiny vítězného oblouku nechal postavit Chrám Diany, čili Rendezvous, v podobě vítězného oblouku, srovnatelného s novodobými vítěznými oblouky v Paříži, Miláně či Barceloně, místo Chrámu Slunce chrám Apollonův, atd.

Díky tomu zbavil zahradu Chambersovského anglo-čínského stavebního programu a „donutil“ své zahradní architekty, aby přišli s novými myšlenkami. Bernard Petri, Philipp Prohaska a další zahradní architekti tak založili krásu lednické zahrady jen na geniální kombinaci vegetačních prvků a vodních ploch, krásu, která nepotřebovala sochy, malby či drobnou architekturu. Lednický způsob tvorby se rozvíjel od napoleonských válek až do první světové války, za svůj jej vzal a dále rozvíjel například Ernst hrabě Silva-Tarouca v Průhonicích, a méně obratněji jeho bratr Franz Joseph II. Silva-Tarouca v Čechách pod Kosířem, dále zahradník nejvyššího štolby knížete Ferdinanda Kinského v Moravském Krumlově a v parku Mošnice v Kladrubech nad Labem. Ernst hrabě Silva-Tarouca navíc popsal i principy této tvorby a kombinace dřevin (rostlin), jejichž účelem byla koncentrovaná krása a nazval je „pflanzengeographischen Szenerien“. Pro rozlišení od kompozic přírodně krajinářské zahrady je tak nazýváme malířsko-krajinářskými kompozicemi. V Lednici se tato tvorba dodnes vyučuje na Zahradnické fakultě Mendelovy univerzity.

Čemu se dále chcete v této oblasti věnovat?

Chceme pokračovat v hledání dalších příkladů tohoto jedinečného umění, o kterém se ve světě neví. Proto je chceme propagovat, a zachránit tak zbývající příklady.

Souvisí spolu nějak kulturní a zemědělská krajina? Ovlivňují se navzájem?

Zemědělská krajina je přirozeně krajinou kulturní (srovnej: agrikultura), podle členění UNESCO jde o krajinu v kategorii ii) tj. krajinu organicky vyvinutou na základě sociálních, ekonomických, administrativních nebo náboženských požadavků v konkrétním přírodním prostředí a stále tak využívanou. Protože tento typ krajiny pokrývá celý zemědělsky využívaný povrch planety, jsou jako jeho zástupci chráněny jen části svým způsobem výjimečné, např. terasová rýžová pole na Jávě nebo vinohrady v Tokaji. Nebýt zemědělství, které v Národním zemědělském muzeu označujeme jako největší objev lidstva, kulturní krajina a její kategorie by vůbec neexistovaly, snad s výjimkou krajiny národního parku Tongariro na Novém Zélandu. Tam je krajina lidskou činností nedotčená, ale místní Maoři věří, že v ní přebývají duše zemřelých předků. Takových hájených částí lesa bylo u nás před příchodem zemědělství mnoho, ale jak zemědělství postupovalo, les mýtilo a měnilo na pole, zůstaly z nich v zemědělské krajině jen háje. Tak nám aspoň v jazyce zůstala stopa po vztahu ke krajině, který se na Novém Zélandu dochoval.

Jakou úlohu v poznávání kulturní a zemědělské krajiny, zahrad a polí má nově vzniklý Odbor agrárních dějin ČAZV?

Nejmladší odbor ČAZV tvoří z velké části odborníci zabývající se dějinami kulturní krajiny, včetně navazujících oborů, které v krajině i mimo ni působí, jako jsou dějiny venkovských řemesel, šlechtitelství, pícninářství, chovatelství, lesnictví, zahradnictví, rybníkářství a dějiny zpracovatelských odvětví. Díky tomu, že náš odbor shromáždil velkou skupinu mladých odborníků schopných využívat dnešní technologické a technické možnosti, mohl by pomoci odstranit určitý paradox. Všimněte si, jak jsou propracovány dějiny umění. V každém knihkupectví zabírají knihy o dějinách umění řadu polic. A dějiny zemědělství? Copak jsou méně významné? Copak v zemědělství neprobíhaly a neprobíhají změny? A jak jsou důležité! Zakladatel zemědělské osvěty, Antonín Švehla, viděl tento paradox už v době, kdy zakládal spolek České zemědělské museum se sídlem v Praze, a kdy v zemědělství sice pracovalo 90% obyvatel monarchie, ale jeho dějiny znal málokdo.

Jaké vidíte jako předseda OAD hlavní cíle odboru do budoucna?

Celý náš život a život naší společnosti se odehrává na scéně, které jsme zvyklí říkat krajina (včetně urbanizovaných oblastí). Proto vidím Odbor agrárních dějin jako průřezový odbor akademie. Dnes už nezačínáme naše vědecké články slovy „Již staří Římané…“, ale vždy se nějakým způsobem historie dotkneme, ať krátce v reakci na předchozí publikace, čí v nějaké delší retrospektivě. Agrární dějiny tak mohou napomáhat horizontální komunikaci mezi jednotlivými odbory akademie. Mohou jim připomínat např. významná výročí, která jsou v každém oboru lidské činnosti určitými milníky a příležitostmi k bilancování, předvádění dosažených výsledků a určování dalších směrů. Letos si připomínáme 25 let od zápisu naší první kulturní krajiny – Lednicko-valtického areálu – na Seznam světového dědictví. V příštím roce nás čeká 200. výročí narození Gregora Johanna Mendela, jehož objevy genetických zákonů dodnes ovlivňují jak zemědělskou prvovýrobu, tak zpracovatelský průmysl. Proto bych rád, aby se odbor plně zapojil do prezentace výsledků Národního programu konzervace a využívání genetických zdrojů rostlin, zvířat a mikroorganismů významných pro výživu a zemědělství. Pak nás čeká výročí Českomoravské myslivecké jednoty, naší akademie, a řada dalších. Využívám této příležitosti, abych pozval naše čtenáře na cyklus přednášek o dějinách zahradního umění, které významným způsobem ovlivnilo naši kulturní krajinu.

Celý rozhovor si můžete přečíst také v časopise Zemědělec 17/2022 zde >>

Zpátky nahoru