skip to Main Content

Jako společnost složená z vědeckých a výzkumných pracovníků reagujeme na kampaň Greenpeace „Nekácejte!“ spojenou s veřejnou výzvou a požadavkem zastavení těžby v lesích starších 120 let, a to především státních lesů spravovaných Lesy ČR s.p..

Ponechme stranou národní parky a rezervace s omezeným až vyloučeným hospodařením, kde je podobný přístup samozřejmý. Výzva se týká v první řadě lesů hospodářských vlastněných státem.

Jakkoliv chápeme zájem veřejnosti o naše lesy, není možné zaměňovat cenné přirozené lesní ekosystémy za libovolné lesní porosty, nezohledňovat jejich stav a tedy ani potřebnou obnovu, a ponechat stranou bezpečnost lidí, kteří lesy spravují nebo v nich relaxují. Proto je třeba uvést věc na pravou míru.

Těžba ve stodvacetiletém a starším hospodářském lese je zcela přiměřená a tento věk je někdy i příliš nízký. U dubových, ale i bukových porostů, jejichž plánovaná doba obmýtí je i podstatně vyšší, vnímáme požadavek Greenpeace doslova jako absurdní. Většina vlastníků lesů, státní správce nevyjímaje, dnes už nehospodaří s cílem maximální objemové produkce, ale spíše produkce cenného dříví, které lze získat právě až ve vyšším věku porostu. Proto se lesy často mýtily a mýtí až nad uvedenou věkovou hranicí, aby lesní hospodáři dosáhli větší kvality a hodnoty produkovaného cenného dříví. Na tom nebylo a není co vytknout. Mýcení souvisí s obnovou lesa a přestat s tím by znamenalo rozpad a degradaci celého ekosystému.  

Ponechání „starých“ porostů bez zásahu člověka by navíc bylo značným bezpečnostním rizikem.
A i když se tak stane jen v některých úsecích lesa, musí tomu předcházet zodpovědné posouzení zdravotního stavu stromů, které nesmí ohrozit zdraví návštěvníků ani majetek obyvatel.

Myslet je třeba i na současné klimatické změny a poutání uhlíku. Staré porosty představují jen jeho limitované úložiště. Obhospodařované lesy však odebírají uhlík z atmosféry neustále, kontinuálně. Intenzita poutání uhlíku totiž souvisí s čistou produkcí biomasy ekosystémů, na to ekologové často zapomínají. Ve snižování emisí skleníkových plynů a posilování jejich propadů  tak mají význam lesy obnovované, nikoli „rovnovážné“, tedy zachovalé a rozpadající se.

Nelze opomenout ani argument, že „staré“ či „přestárlé“ porosty hůře reagují na stresové faktory ať již ve formě meteorologických extrémů, jako je sucho či v podobě biotických škodlivých činitelů jako je podkorní hmyz či houbové patogeny. Průběžná obnova lesů je zajištěna lesním zákonem a zodpovědné lesnické hospodaření by mělo mít za cíl udržet vyrovnanou věkovou strukturu lesních porostů a tím zajistit jejich lepší adaptaci v období změny klimatu. Ponechání současných „starých“ hospodářských lesů jejich osudu by naopak pravděpodobně vedlo k jejich plošnému rozpadu.

Ve starších porostech můžeme zcela nepochybně počítat s vyšší biodiverzitou. K té ale podobně dospějeme při běžném hospodaření zvyšováním druhové, věkové a prostorové rozrůzněnosti porostů, jak se dnes běžně děje. Dokladem zlepšení podmínek je už stávající šíření řady chráněných organizmů v hospodářských lesích.

Stručně tedy řečeno, i z environmentálního hlediska je nejvíce žádoucí racionální a různorodé lesnické hospodaření v druhově pestrém a kontinuálně obnovovaném souboru porostů, a to s ohledem na jeho stabilitu i biodiverzitu.

Zpátky nahoru